Tři děti = 100+1 x poprvé, I.část

Tři děti… když se vysloví tyto dvě slova, co si pod tím představit?

Je to 3x radost? Nebo 3x starost?

Ano, a kdyby jen to!

Sama tři děti mám… už jako puberťačka jsem děti milovala, chtěla jsem každému malou ratolest hlídat, trávit s dětmi spoustu času a dokonce jsem přemýšlela i nad pedagogickou střední školou.

První těhotenství bylo opravdu velice nečekané.

Teprve tři dny po svých 19. narozeninách jsem objevila dvě čárky na těhotenském testu. Pamatuji si ten okamžik, jako by to bylo včera. Byla jsem nervózní, zvědavá, ustrašená i natěšená. V tuhle chvíli jsem teprve poznala co jsou to smíšené pocity! Můj tehdy přítel (dnes už manžel) nic netušil. Vlastně jsme se sotva znali, byl to můj „porozchodový“ utěšovatel :) Po prvotním šoku jsme se všichni, včetně budoucích babiček a dědečků, začali těšit. Že by se nemělo miminko narodit, to mě ani nenapadlo. První těhotenství… očekávání nejkrásnějšího období v životě ženy a snad i otců :) Alespoň se to tak všude píše.

Kdo to vlastně prohlásil? Tloustnu… je mi špatně, vše mě bolí, návštěv na gynekologii jsem zažila za jeden měsíc víc než za celý život. Sakra jak já se těšila na to krásné období. I přes ty neduhy… těhotenské oblečení bych nejraději nosila od doby, co byl těhotenský test pozitivní,

Vybírání kočárku - proč je tolik druhů? Tolik barev? Tolik cenových rozdílů?

Ztrácím se hned na začátku. S několika měsíčním internetovým školením se cítím jako odborník na všechno. Dokážu vyjmenovat snad 20 značek a typů kočárku včetně jejich parametrů, výhod i nevýhod. Kočárek musí být rozhodně nový… všechno musí být nové. Všeho musí být dostatek a od všeho na výběr. Od kosmetiky po oblečení, od dudlíku po elektronickou houpačku.

Rodina nevěřícně kroutí hlavou. "Kolik že to stálo?" "Tohle potřebuješ?" "Co to vlastně je?".

Samozřejmě, na ceně nezáleží, je to kvalitní, vše potřebuju, i kdyby jen jednou a hotovo. Tatínek se jen tiše veze a vypadá to, že věří všemu, co dělám :)

Předporodní kurz, rady rodiny a přátel, internet, časopisy...

sype se na mě jedna informace za druhou. Ale já vím přeci nejlépe, jak se o své dítě postarám, vždyť ho nosím v bříšku!

Od 6 měsíce těhotenství mám snad vše, co budu potřebovat. A samozřejmě mám určitě to nejlepší, co může být. Vše hned musím sestavit, vyprat, vyžehlit, poskládat, vyzkoušet,

... Na miminko se tak moc těším, že by vlastně těhotenství mohlo trvat o 3 měsíce kratší dobu. Tak už jen čekám, bojím se porodu...
Právě porod je moje hlavní téma poslední tři měsíce. V časopisech hltám každé písmenko v hrůzostrašném příběhu nejedné čtenářky.
Zkusím internet… to jsou všichni tak zhýčkaný a ufňukaný že si ztěžují? Jde jen o pár hodin… bolest nás provází celý život každou chvilku. Tohle musím vydržet. Všichni lžou. Jenomže proč by lhala maminka, babička, kamarádka, teta… oni by mi přece... sakra! Ono to vážně bolí???

Miminko ano… ale dostaňte ho ze mě. Já rodit nebudu…

i když se termín porodu blíží, nepřipouštím si to. Jenže doktoři rozhodli, že prostě rodit budu a ještě dřív, než se miminko rozhodne. Takže den po termínu nastupuji do Rokycanské porodnice, kde chci své soukromí, svůj prostor, klid a hlavně chci mít už miminko v náručí.

Po čtyřhodinovém boji o přežití, kdy se manželovi snažím vysvětlit, že nerodím, ale umírám a už to chci mít vážně za sebou, držím svého čtyřkilového, 53cm dlouhého drobečka Petříka v náruči.

Fialový, od krve, mázku a já nevím čeho všeho… tak moment, takhle vypadat neměl… láska na první pohled? Teď fakt nevím, jestli jsou to hormony, nebo myšlenky na šití "tam dole" ale malého teď raději přenechám v náruči své drahé polovičce. Nikdy nechci další dítě! Jedno bude stačit. První hodiny, dny v porodnici jsou krušné.

Jsem vážně překvapená, co všechno jsem vlastně nevěděla.

Ale miminko mám konečně krásné, dokonalé… svoje. Milující otec je třešnička na dortu. Těším se domů...

Tak mám doma rychle rostoucí, velmi hodné a spavé miminko co krásně papá.. Pohodička ne? Ne! Nikdo mi neřekl, že budu usínat ve stoje, domácnost bude vypadat jako po výbuchu bomby a tatínek tu bude jen pro nás.

Měsíce ubíhají, raduji se z každého pokroku, těším se na první překulení na bříško, zpět na záda, plazení, lezení, sezení, chození, první slovo… ať je jakékoliv. Nejlépe "máma", protože ta to oddřela :)

Moje dítě je stále čisté, vyvoněné, nažehlené, prostě dokonalé. Ale že je to dřina!

První slůvko je "táta"... raduji se! Moje dítě je génius, začíná mluvit v 7 měsících. Vlastně nikdy nikdo nebude mít dokonalejší dítě než já.

Proběhla svatba s tatínkem a po roce a půl, jsem zřejmě já blbec zapomněla, co jsem vše podstoupila kvůli prvnímu dítku a tak se rozhodneme pro sourozence.
Otěhotním rychleji, než lusknu prstem. Při pohledu na těhotenský test- pozitivní- mi teprve blesklo hlavou "Jsem normální? Dítě? Další? Proč? Když jsem čekala první…“ Dobře, ten šok trval kratší dobu než při prvním otěhotnění.

Z každé strany slyším jen "Takhle mladá a druhé dítě?" "

Neměla sis víc užívat?" "Tak hlavně aby to byla ta holčička!"

O mládí měli starost hlavně starší generace… vlastně ta generace, co rodila v mém věku po třetí, čtvrté? Vždyť mi při druhém porodu bude 22let.

O užívání si života. ..myslím si své. Já si přeci umím užívat i s dětmi. V ničem mi nebrání, děti jsou radost a naplňují mně štěstím, proč se mě okolí snaží přesvědčit, že děti vše kazí?

Mám krásného hodného šikovného chlapečka...holčičky jsou.. jiné. Určitě.
Podvědomě si přeji kluka, v duchu si ale představuji i holčičku..