TO NA CO MĚ V TĚHOTENSTVÍ NIKDO NEPŘIPRAVIL

Milé budoucí maminky,
rozhodla jsem se s Vámi podělit o svůj příběh.

Vidím to jako dnes, když se mi na těhotenském testu ukázaly dvě čárky.
Nemohla jsem dospat dne, kdy mi doktor potvrdí mé těhotenství.
Ještě jsem netušila, co vše to obnáší a asi jako každá žena, která si přeje dítě jsem byla šťastná a jen zářila.

S přítelem jsme si tu myšlenku moc užívali.
Rychle jsem si zvykla na časté návštěvy doktora, pokaždé se těšila na ultrazvuk, abych konečně viděla tu svou malou tečku.
Bohužel po prvním screeningu se naše radost zastavila, a to dne, kdy mi doktor zavolal, že mé výsledky nejsou dobré a že je velká pravděpodobnost, že naše miminko bude postižené, a abych se dostavila. Samozřejmě jsem ještě ten den celá uslzená a zničená dorazila a verdikt zněl, že je pravděpodobnost 1:62 že bude mít Downův syndrom. A aby toho na mě nebylo málo tak můj evidentně citlivý doktor řekl, ať nezoufám, že v nejhorším bych šla na potrat a do půl roku můžu opět započít.

V ten okamžik se mi zhroutil svět, začala jsem zjišťovat, co vše se dá dělat kam jít a začala jednat.
Okamžitě mě přijali v Motole na genetice, kde musím říct, že jsou úžasní a opravdu citliví. Paní doktorka nás začala okamžitě uklidňovat, že se to přepočítá a že záleží na přesném stáří plodu a že i jeden den udělá veliký rozdíl ve výsledcích.
Jak hodná paní doktorka říkala tak i udělala a po důkladném změření plodu a přepočítání se zjistilo, že prcek je o 11dní mladší a aktuální výsledek je 1:487 což je mnohem lepší, ale stále jsem byla na hraně kdy je to v pořádku a kdy ne.

Doktorka mi tedy navrhla, že mohu jít bezplatně na amniocentézu a tam je výsledek téměř stoprocentní a tak jsem souhlasila, museli jsme mít jistotu, že je vše tak jak má. Nejistota ale stále pokračovala, protože na odběr plodové vody se může od 16tt a pak se ještě čeká až tři týdny na výsledky. No co bych k tomu řekla ten pocit zoufalství, kdy automaticky ze stresu moje mysl reagovala tak, že jsem si nechtěla své těhotenství připustit k srdci, bránila jsem se čemukoliv, co mi připomínalo, že čekáme miminko.

Ze šťastné domácnosti bylo ticho, o miminku jsme nezvládli mluvit, soužení bolest a stres. Konečně zazvonil telefon a má doktorka celá šťastná a dokonce i dojatá, že mi může sdělit dobrou zprávu, mi oznámila, že miminko je zdravé, a že pohlaví jako překvapení mi řekne osobně.

Moje milé těhulky, ta úleva, ten balvan na srdci co mě téměř čtyři měsíce tížil, byl pryč a já plakala a plakala jsem štěstím. Těhotenství se pak otočilo zase v radost a štěstí a byli jsme zase volní a šťastní. Proč Vám to píši? Protože pro všechny těhulky, které nemají těhotenství dle časopisu, nezoufejte. Bylo nás tam spousta a nejhorší ze všeho je ten stres, který nám tolik ubližuje a ta bolest, vím jak moc těžké to je ale věřte jen v to nejlepší.

Chci být pro Vás takovou malinkou útěchou v těžké chvíli, že to může a dopadne dobře.
Milé budoucí maminky.......buďte silné........Vaše Bára se synem Robínkem.